Každý z nás má za sebou svůj životní příběh. Pokud projdeme nějakou zásadní proměnou, pak je často iniciována něčím, co člověkem otřese dostatečně na to, aby se ze svého původního života dokonale probral.

 

Můj život byl až do jara 2008 pravděpodobně dost podobný životům jiných. Vystudovala jsem VŠ, cestovala, našla si práci a v ní chtěla růst. Byla zajímavá, hodně mě rozvíjela a bavila. Ale byla také náročná. Hodně jsem jezdila na služební cesty do zahraničí, dlouhé hodiny řídila, četla a odpovídala na desítky emailů denně, řešila operativní záležitosti a nekonečné problémy podřízených. Nicméně to vše k té práci patřilo a já byla svým způsobem hrdá na to, že to vše zvládám. 

 

A pak přišel březen roku 2008, kdy se celé naší rodině ze dne na den život převrátil vzhůru nohama. Z našeho života odešla mamka. Z ničeho nic najednou zmizel středobod našeho vesmíru, naše kotva, naše všechno. Bylo to nepochopitelné a neuchopitelné. Člověk si nikdy nepřipustí, že by tady někdo, koho tolik milujete a vždycky tu pro vás je, najednou prostě nebyl. Zatřáslo to světem nás všech. Najednou tu zůstalo jen obrovské prázdno, se kterým se každý z nás snažil vypořádat po svém.

 

Následující 2 roky si vybavuji jen velmi matně. Byla jsem dole. Hodně dole. Ta bolest byla obrovská a byla k neunesení. Jako když máte na hrudi velký, těžký kámen, který nejde sundat. Prvních pár týdnů jsem držela všechny kolem. Svoje mladší ségry, babi, tátu i další příbuzné. Zapomněla jsem ale na sebe a to si hodně brzy vybralo svou daň. Zhroutila jsem se a začala hledat pomoc pro sebe. Současně s tím jsem si ale vyčítala, že to nezvládám sama. Dělo se mi něco, co jsem nedokázala kontrolovat, a já to brala jako obrovské selhání. Lidé kolem mě mi doporučovali antidepresiva. Tvrdošíjně jsem je odmítala. Přijmout takovou pomoc by bylo další selhání.

 

V té době jsem neznala nikoho, kdo by chodil k někomu na terapie a tak jsem na internetu našla nějakou paní, objednala se k ní a tajně doufala, že bude stačit jen jedno sezení a já tím ukončím sérii svých nekonečných propadů. Vůbec jsem tehdy netušila, co mě čeká. Paní mě v úvodu sezení také nic neprozradila a rovnou jsme začaly pracovat. Z celého setkání si nakonec pamatuji jen to, že si ta "silná a statečná" holka ve mně vzala volno a já celou hodinu brečela a brečela a nebyla jsem k zastavení. Na konci setkání jsem měla pocit, že mi tato zkušenost stačí. Cítila jsem se mizerně, vyčerpaně a především zklamaně. Tehdy jsem se rozhodla, že si pomůžu sama. A že to, co v nejbližší době potřebuju, co mi opravdu pomůže, je les. A tak jsem chodila hodně do přírody, do lesa, a tam trávila dlouhé hodiny ... Z pohledu odevzdání bolesti mi les skutečně hodně pomohl.  

​

Časem se ale objevila další témata. Vůbec jsem si nevěřila, přišla si méněcenná, utápěla jsem se ve smutku sama nad sebou, nad svým osudem, padala jsem do role oběti, vinila se z máminy smrti a z toho, co jsem měla a neudělala jsem. Nedařilo se mi v partnerských vztazích, nic v životě mi nedávalo smysl, neměla jsem v životě žádný směr a cítila jsem se úplně prázdná. A tak jsem zase začala hledat. Vyzkoušela jsem všechno možné, hledala cokoliv, co by mi pomohlo. Pokaždé jsem ale měla pocit, že to pro mě prostě není. Navíc jsem si velmi často mezi těmi ostatními přišla prostě divná. Nezapadala jsem do klasické ezoterické skupiny. Stále jsem slyšela, jak jsem moc v hlavě, že bych měla dělat více ženskou práci, nosit sukně, chodit tančit, taky chodit bosa, přestat jíst maso, pít alkohol a z klasického jídla přejít na to zdravé. Pocitově mi to nesedělo, ale nevěděla jsem, jak to mám vše uchopit. Potřebovala jsem tehdy jasný návod a ten mi nikdo neuměl dát (dnes už vím, že to ani nejde). Byla jsem plná zmatku. Někde něco v hloubi mé duše mi říkalo, že musí existovat cesta, která je i pro takové lidi, jako jsem já.