Inspiruji druhé k tomu, aby našli odvahu změnit své životy. Vedu je k nalezení vlastní síly a také uvědomění, že je pouze na nás, jaký život žijeme. A protože my jsme tvůrci vlastního života, je také v naší moci vše, co se nám nelíbí, změnit.
Fotka
Kdo vlastně jsem
Narodila jsem se v městě pod Ještědem, kde také většinu svého života žiji. Liberec je mojí srdcovou záležitostí a vážím si všech výhod, které nám, svým obyvatelům, k životu nabízí. Mám ráda přírodu, hory, kolo i lyže. A kde jinde můžete jet na sjezdovky tramvají nebo sjet z hor na běžkách a sundat je až na zastávce tramvaje? Ano, v posledních letech to má jeden háček - není sníh. Ale to nevadí, zažila jsem si to mockrát a stačí mi vědomí toho, že to jde.
Nepatřím mezi ty, kteří mají růžové brýle a nevidí realitu takovou, jaká je. Vidím, co v mém životě i kolem mě nefunguje, a umím to pojmenovat. A nikdy to není o městě, místě nebo přírodě. Vždy je to o lidech. A ti velmi často nejsou ochotní své nastavení změnit. Můžu se zlobit nebo s tím bojovat. To ale nechci, je to ztráta mé energie. Ve své moci mám jen nastavení svého postoje, nic jiného. A tak si místo brblání a stěžování volím vidět to, co je dobré. A to, co mohu změnit, měnit.
Formálním vzděláním jsem inženýr ekonomie v kombinaci s business analytikem. To je člověk, který je hodně technický a analytický. Takový napůl ajťák. Někdo, kdo mluví jazykem programátora a současně koncového uživatele. Rozumí podnikovým informačním systémům, podnikovým procesům a umí rozpoznat jejich nevyužité možnosti, složitosti a ty případně změnit. Navrhuje programátorům úpravy systému ve prospěch uživatelů. To je práce, kterou se jako "volnonožec" živím. Někdy také školím nebo pomáhám firmám rozmotat problém a uchopit ho tak, aby jej byli schopní následně řešit sami. Je to sice práce technická, ale také hodně kreativní :-)
Potřebovala jsem v sobě najít odvahu podívat se na témata zapovězených komnat. Také ochotu se změnit, odhodlání a vytrvalost. Mockrát jsem to chtěla vzdát, propadala se do beznaděje, neviděla světlo na konci tunelu. Vždy jsem ale v sobě našla sílu znovu vstát a jít dál. Stále znovu a znovu jsem si totiž připomínala, že na změně je třeba neustále pracovat. Nikdy se totiž nikomu nezměnil život jen tak sám od sebe.
Můj příběh. Moje cesta ke změně
Každý z nás má za sebou svůj životní příběh. Pokud projdeme nějakou zásadní proměnou, pak je často iniciována něčím, co člověkem otřese dostatečně na to, aby se ze svého původního života dokonale probral.
Můj život byl až do jara 2008 pravděpodobně dost podobný životům jiných. Vystudovala jsem VŠ, cestovala, našla si práci a v ní chtěla růst. Byla zajímavá, hodně mě rozvíjela a bavila. Ale byla také náročná. Hodně jsem jezdila na služební cesty do zahraničí, dlouhé hodiny řídila, četla a odpovídala na desítky emailů denně, řešila operativní záležitosti a nekonečné problémy podřízených. Nicméně to vše k té práci patřilo a já byla svým způsobem hrdá na to, že to zvládám.
A pak přišel březen roku 2008, kdy se celé naší rodině ze dne na den život převrátil vzhůru nohama. Z našeho života odešla mamka. Z ničeho nic najednou zmizel středobod našeho vesmíru, naše kotva. Bylo to nepochopitelné a neuchopitelné. Člověk si nikdy nepřipustí, že by tady někdo, koho tolik milujete a vždycky tu pro vás je, najednou prostě nebyl. Zatřáslo to světem nás všech. Najednou tu zůstalo jen obrovské prázdno, se kterým se každý z nás snažil vypořádat po svém.
Následující 2 roky si vybavuji jen velmi matně. Byla jsem dole. Hodně dole. Ta bolest byla obrovská a byla k neunesení. Jako když máte na hrudi obrovský, těžký kámen, který nejde sundat. Prvních pár týdnů jsem držela všechny kolem. Svoje mladší ségry, babi, tátu i další příbuzné. Zapomněla jsem ale na sebe a to si hodně brzy vybralo svou daň. Zhroutila jsem se a začala hledat pomoc pro sebe. Současně s tím jsem si ale vyčítala, že nezvládám sama. Dělo se mi něco, co jsem nedokázala kontrolovat, a já to brala jako obrovské selhání. Lidé kolem mě mi doporučovali prášky na zklidnění. Měla jsem strach z další nálepky, z dalšího svého selhání a tak jsem je vytrvale odmítala. Raději jsem se honem někam objednala a tajně doufala, že bude stačit jen jedno sezení a nad tou bolestí konečně vyhraju!
Neznala jsem nikoho, kdo někam chodil, nebo měl s někým zkušenost, a tak jsem si na internetu náhodně vybrala jednu paní. Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Paní mě v úvodu sezení také nic neprozradila a rovnou jsme začaly pracovat. Z celého setkání si nakonec pamatuji jen to, že si ta "silná a statečná" holka ve mně vzala volno a já celou hodinu brečela a brečela a nebyla jsem k zastavení. Na konci setkání jsem měla pocit, že mi tato zkušenost stačí. Cítila jsem se mizerně, vyčerpaně a především zklamaně. Tehdy jsem se rozhodla, že si pomůžu sama. A že to, co v nejbližší době potřebuju, co mi opravdu pomůže, je les. A tak jsem chodila hodně do přírody, do lesa, a tam trávila dlouhé hodiny ... Z pohledu odevzdání bolesti mi les pomohl hodně.
Časem se ale objevila další témata. Vůbec jsem si nevěřila, přišla si méněcenná, utápěla jsem se ve smutku sama nad sebou, nad svým osudem, padala jsem do role oběti, vinila se z máminy smrti a z toho, co jsem měla a neudělala jsem. Nedařilo se mi v partnerských vztazích, nic v životě mi nedávalo smysl a cítila jsem se úplně prázdná. A tak jsem zase začala hledat. Vyzkoušela jsem všechno možné, hledala cokoliv, co by mi pomohlo. Pokaždé jsem ale měla pocit, že to pro mě prostě není. Navíc jsem si velmi často mezi těmi ostatními přišla prostě divná. Nebyla jsem totiž náležitě "ezo". Stále jsem slyšela, jak jsem moc v hlavě, že bych měla dělat více ženskou práci, nosit sukně, chodit tančit, taky chodit bosa, přestat jíst maso, pít alkohol a z klasického jídla přejít na to zdravé. Nesedělo mi to, ale nevěděla jsem, jak to mám vše uchopit. Potřebovala jsem jasný návod a ten mi nikdo neuměl dát. Byla jsem plná zmatku. Někde něco v hloubi mé duše mi říkalo, že přeci nejsou žádné podmínky pro to, aby se člověk posunul dál.
Klíč k životu
A pak mi jednoho dne přišel do cesty Klíč k životu. Dostala jsem kontakt na jednu paní. Pracovala s technikou, kterou jsem ještě neznala. Přišla jsem na naše první setkání k ní domů. Velkým (a milým) překvapením bylo, že paní bydlela v moderně zařízené novostavbě a vypadala a působila úplně normálně! Žádná ezo žena! Hurá! Práce trochu z mé strany drhla. Bála jsem se po všech těch zkušenostech otevřít. Tehdy mi doporučila, abych přišla vícekrát, že mám na sobě spoustu práce. No a protože jsem vždycky byla ta hodná holka, poslechla jsem, a chodila k ní několik měsíců na terapii klíče. Už po pár návštěvách jsem začala paní i procesu důvěřovat. A s tím se také otevírat, protože jsem už věděla, co mě během práce čeká a že paní nekouše ani neposuzuje, ale chce mi pomoct. Několikrát jsem zažila nádherné a silné transformace, ze kterých jsem ještě dlouho po té čerpala svou energii a sílu.
Univerzum ví, jak nás nasměrovat. K paní jsem nějakou dobu chodila za "zážitky" a přitom na sobě pracovala. Časem jsem přidala pravidelné návštěvy konstelací. Už po několika měsících jsem začala vidět změny ve svém životě. Cítila jsem se o moc lépe. A čím déle jsem v práci pokračovala, tím více se můj život proměňoval k lepšímu. Začala jsem si uvědomovat, že to, co prožívám, je jen odraz mého vnitřního stavu a reakce na vnější podněty.
Srovnání mého života tehdy a nyní je velmi těžko popsatelné slovy. Vnímám vše v širších souvislostech a slova mají nový, hlubší, význam. Mnohá má trápení úplně zmizela. A především se dostavil vnitřní klid.
Klíč k životu máme každý v sobě. Je to jen o naší ochotě pracovat na sobě a nevzdávat to.
Po téměř 4 letech individuálních sezení a konstelací u této paní jsem absolvovala kurz Klíče k životu a to přímo u jeho autorky, PaeDr. Jany Novákové. Setkání s ní vnímám jako zásadní, protože jsem díky ní pochopila, že člověk pracující na sobě nemusí být jen ten, kdo odmítá veškeré materiálno a technické vymoženosti dnešního světa. Ukázala mi, že život na Zemi je o tom naučit se přijmout a rozumně využívat obojí. Umět dát do rovnováhy svět materiální a duchovní. Tak jako mysl nemá být odmítána, ale využívána ke spolupráci se srdcem. Vše má svůj účel. Vše je tu pro nás, aby nás to podporovalo v našem procesu učení. Jana mluvila řečí mně srozumitelnou a já si konečně po všech těch letech přišla normální! Moje pocity se mi potvrdily.
Můj život se během času s Klíčem proměnil, protože já sama jsem se změnila. Srovnání života tehdy a nyní je velmi těžko popsatelné slovy. Vnímám vše v širších souvislostech, mnohé problémy úplně vymizely a především se dostavil vnitřní klid. A ten je prostě báječný! Při pohledu zpět vidím, že vše mělo svůj důvod a vše byla jen zkušenost, která mě posunula dál. Není třeba nic hodnotit, vše bylo tak, jak mělo být.
Má cesta mě, zatím, dovedla do bodu, kdy i já pracuji s lidmi v klíči a dokonce jej předávám dál. Je radost vidět druhé před svýma očima růst. Obzvláště, když jsou mladí, a své životy mají teprve před sebou ...
A tak jste možná i vy dnes v bodě svého života, kdy nejste spokojeni
a cítíte, že potřebujete změnu. Nevíte jakou, jen to, že ji potřebujete udělat. Pokud chcete, můžeme se na ni podívat spolu. Neslibuji zkratky. Co však slíbit mohu je to, že pokud v práci vytrváte, váš život se úžasně promění. A věřte, že to stojí za to!